Jdi na obsah Jdi na menu
 


140205 Wellington

 

úterý 04/02/14 22:22 večer
Včerejšek a dnešek byl částečně ovlivněn tím, že po vydařeném výletu nejsem skoro schopen chodit. Staré netrénované tělo a shrnuté ponožky v botách plných písku udělaly své a tak se kymácím jako kachna a počítám každý krok. Kolena skvělá (zasílám srdečné pozdravení MUDr. L.P.), ale puchýře na nohách moc radostného skotačení neumožňují. I využili jsme toho, že nebylo nutné běhat po žádných kopcích, k tomu, abychom poznali novozélandský venkov. Vyrazili jsme po silnici č. 43 nazývané „Forgotten World Highway“ – je to silnice mezi Taumarunui a Stratfordem. Má asi 150 km, není na ní jediná benzinová pumpa a vede mezi zemědělskými usedlostmi s tisícem ovcí, opuštěnými doly na uhlí a různými maorskými památkami. Krajina jsou takové kulaté kopečky, působí to strašně mile. Uprostřed cesta prochází samostatnou nezávislou republikou Whangamomona – v roce 1988 se místní pohádali se státními úřady a dopadlo to tak, že vyhlásili samostatnou republiku. Celá republika má cca 150 obyvatel, každé dva roky se tam konají prezidentské volby spojené s vojenskou přehlídkou (kolik mají vojáků v činné vojenské službě jsme se radši neptali, abychom ještě nebyli podezříváni ze špionáže). Ve starém (=100 roků) hotelu na hlavní třídě hlavního města Whangamomona (ono tam více tříd není, nežli ta hlavní) za správní poplatek 2 NZD dávají razítko do pasu, čímž je uděleno i volební právo. Volby budou příští rok, volební právo máme, musíme zvážit, jak s ním naložíme – že bych kandidoval na prezidenta ?? Rudé šaty bych po vzoru naší milé Bobo snad  někde sehnal … A z nezávislé republiky na západní pobřeží, okolo Stratfordu a sopky Taranaki (resp. Mt. Egmont) na jih. Skončili jsme kousek od moře na plošince nad pláží. V noci zase přišel příliv – moře se zvedá asi o metr, v novinách měli zprávu, že onehdá na severu zahynula rodina díky tomu, že nestačili před přílivem ujet a moře jim zaplavilo auto i je. Podle toho, jak často zde před podobným problémem varují, se zdá, že to není úplně výjimečná událost. Ráno konečně koupel v Tasmanově moři (je studené, ale zase ne tak moc – odhadem 15 stupňů) a jedeme dále na jih. Je úterý a my máme na středu 15:00 rezervovaný trajekt z Wellingtonu na jižní ostrov. Dnes jsme skončili kousek od Wellingtonu v DOC campingu (náš druhý camping za celou cestu, je tu teplá sprcha a klid). Po cestě jsme zjistili, že vlastně máme hlad a v Otaki jsme hledali nějakou stravovnu, kde bychom se mohli najíst –už nás ty ohřívané instantní pokrmy ze supermarketů nebavily. Prolezli jsme celou hlavní třídu a závěrem bylo, že jsme jeli dál hladoví. Stravoven je hromada, na každém rohu jedna. Všechny jsou provozovány číňany, thajci, našli jsme i jednu original tureckou. Všechny jsou to fastfoody, sednout si není kam. Mc Donalds, Subway i BurgerKing jsme zavrhli. Do indické se nám nechtělo. Nakonec jsme to vzdali a po další cestě jsme narazili na docela útulně vypadající podnik označený jako „Café and Bistro“. Ze zoufalství jsme tam vlezli a ona to byla velmi příjemná zahradní restaurace v anglickém stylu, dali jsme si smažené kalamáry a grilované jehněčí kotletky se sladkými brambory. Nikdy bychom pod pojmem „Bistro“ něco takového nečekali. Bylo to výborné, není nad to se po týdnu zase kulturně najíst.
Jinak užíváme místních zelenin (hlavní místní specialitou je, zdá se, mrkev), avokáda (mají jej skvěle zralé) a zralého australského manga (úplně něco jiného, nežli ty naše zelené řepy z Billy). Místní pivo je pitné (má sice korunový uzávěr, ale šroubuje se), chleba je jako buchta, ale když se namaže burákovým máslem, tak má aspoň nějakou chuť (po burácích). A když se na něj naskládá dost silná vrstva slaniny, tak je to i k jídlu.
Takže dnes půjdeme spát, venku dost fučí, uvidíme, co to ráno přinese. Zatím nám počasí vychází, občas nějaké mraky, ale jinak teplo a sluníčko, dnes teploměr ukazoval 28 stupňů, užíváme tu letní dovolenou. Zatím nám nezapršelo, doufáme, že to vydrží, je příjemné vstávat do modré oblohy.
Srdečně zdravíme
Ondřej a Johanka
PS: Teď je středa skoro půl jedné po poledni (v Česku je kousek po půlnoci), sedíme ve Wellingtonu v muzeu Nového Zélandu. Strávili jsme tu od rána asi dvě hodiny, sotva jsme to proběhli. Slečna v informacích pravila, že pro to, abychom jej prohlédli celé, bychom potřebovali dva a půl týdne. Je tu od všeho, příroda, simulátor zemětřesení, zvířata, mají tu naloženou ve formaldehydu obrovskou hlubinnou potvoru někde od Antarktidy, maorské lodě a shromažďovací dům a strašně moc dalších zajímavých věcí. Ale za dvě hodiny nám jede loď, musíme do přístavu. Srdečně zdravíme ze slunečného Wellingtonu (ten včerejší vítr zase všechno rozfoukal, na nebi je pár mraků ale jinak modro – začínáme věřit tomu, že po několika propršených dovolených tu máme konečně štěstí na počasí).
Ondřej a Johanka
 
 

Náhledy fotografií ze složky 140205 Wellington

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář